Jaro konečně dalo o sobě vědět a nejen Pavel s Klárkou, ale i já jsem sedla na kolo. Přijeli jsme jako prasátka, Klárka přes "okýnko" ve vozíčku neviděla, jak byla od bláta. No ale stálo to za to :-)
Fotky se časem objeví u Pavla na blogu :-)
Minulý týden jsme si s Klárkou užívaly v penzionu Údolí v Oskavě ( http://www.penzionudoli.cz/ ).
Program pro děti i maminky (a taky tatínky, kteří byli zastoupeni v docela hojném počtu) na téma Krtečkova dobrodružství byl bezva, vyzkoušela jsem nové techniky na malování a tvoření, na což nemám dostatek fantazie a trpělivosti, ale když mám vzor, tak mě to baví a jsem ráda za každou trochu inspirace. Klárka našla zalíbení v malování štětcem, upatlala "zvířátko" z těsta, které jsme pak upekli a snědli, vykrajovali jsme z hmoty schnoucí na suchu. K tomu zpívali, blbli, chodili do lesa a za zvířátkama. Každý den byl zaměřený na jedno téma – Krtek kuchařem, Krtek malířem, Krtek na výletě, Krtkovo překvapení atd.
Zvířátkům jsme taky nechaly naši usínací neřest – dudel. Klárka po odpoledním spaní dudlík vzala, zcela dobrovolně ho odnesla na pařez do lesa, zamávala a šly jsme pryč. Zvířátka jej samozřejmě odnesla a malí koloušci dudlají :-) První večer sice trochu víc plakala, ale po dvou hodinách utěšování klidně usnula a spí daleko klidněji, nepoplakává a nehledá, co by do pusy strčila. Odpolední usínání závislost na dudlu nahradila závislost na uspávání v náručí a když jsem sedla nebo lehla, tak následoval nefalšovaný batolecí vzdor, ale to doma dopilujeme :-)
Na týdenní pobyt jsem brala i kolo. Vydaly jsme se na Rabštejn – sice to bylo 11 km pořád do kopce, ale ten sjezd za to stál :-) Drobný problém jsem měla, když Klárka na Rabštejně prohlásila "ťapy" a vydala se pěšky po cestě zpět do Oskavy. Nedala si vymluvit, že pojede ve vozíčku. Naštěstí se dala po chvilce ukecat ...
Po týdnu se k nám na víkend přidal i Pavel, hospůdka i kuchyně se mu náramně líbili. Určitě se sem vrátíme, ať už na rodinný pobyt nebo já s Klárkou na nějaký další "tvořící" pobyt. Přeji Katce a Pavlovi Sedlákovým, ať se daří a mají spoustu spokojených návštěvníků, jako jsme byli my.
Po delším přemlouvání jsem svolila, že letošní dovolenou strávíme na kolech. Cíl byl jasný – Dunaj. Rovina, pohodička, milí lidé, dobré jídlo. Na to jsem se nechala nalákat a byla jsem překvapená, kolik jsem schopná ujet kilometrů.
Vyrazili jsme v sobotu ráno autem do Pasova, kde jsem naložila brašny na kolo (zavazadla pro celou rodinku, ale zas tak hrozné to nebylo), Pavel zapřáhl vozík s Klárkou, do "kufru" vozíku dal foťák a hurá směr Vídeň. Sem tak bouřka, sem tak kopeček, ale náramně jsme si to užili. Horší už to bylo z Vídně do Brna, to byly opravdu kopce jak se patří, ale přežila jsem :-) Klárka byla maximálně spokojená, na rozdíl od českých hospůdek rakušáci myslí i na děti a takové zahradní jezírko, písek s nádobíčkem a kamínky jsou úžasná věc, jak děti zabavit, zatímco dospěláci pijí pivo. Hororový scénář, že po dvou dnech nebude chtít do vozíčku strčit ani nos se nekonal a v Brně jsme byli o 10 dní později.
Pavel nebyl na rozdíl ode mě líný a skoro každý večer publikoval na svém blogu, co jsem dělali, kolik jsme ujeli a tak se jen odkážu: http://blog.minar.cz/
A příští rok prý pojedem na Innskou stezku, to budou jiné kopečky... :-)
Dnes jsme konečně se sousedkou Pavlou dostaly dostatek odvahy, naložily děti do vozíčků a šláply do pedálů.
Já osobně jsem měla strach z kopce na Velkou Klajdovku, ostatně to byl dnes jediný pořádný kopec, který jsme naplánovaly. Tam byla taky plánovaná první kontrola dětí, bylo dost dusno a jakž takž zima, ale Honzík i Klárka poslušně spali a na stav teploty nic neříkali :-) Dojely jsme na konec cyklostezky na Ochoz, tam jsem předpokládala, že dáme svačinu a pojedem zpět, ale děcka si řekly, že když jedou jen s mamkama, že nebudou zlobit a že budou spát. Tak jsem se otočily a jely na kafe a zákusek do cukrárny. Přece jen pivo v 10:15 mi přišlo moc brzo. Tak jsme se pěkně všichni nadlábli a doplnili kalorie za ujetých necelých 11 km.
Bohužel foťák zůstal doma, tak se snad vyfotíme příště, až se budeme řítit závratnou rychlostí do Bílovic. Honzík prý ještě nejedl svíčkovou, tak by ji mě konečně zkusit, no a na Sokolovně je vynikající. Aspoň Klárka to říkala :-)
Ten šílený čas ve statistikách, že jsme jeli 6 hodin, je samozřejmě blbost. Musím se pro tyto účely naučit vypínat GPS hned po dojezdu :-)
Na Pavla přišla krize středního věku (to jsou jeho slova :-) ), ve čtvrtek jsme koupili stan a že o víkendu vyrazíme někam stanovat. Vyhrál Baldovec - párkrát jsme tam už byli, dobře vaří a hlavně je to poměrně blízko.
Balení bylo náročné, Klárka zbalené hned vybalila. Ještě náročnější bylo nasednout na kola obtěžkané stanem, spacáky atd. Kam že to jedem? Jsou tam chatky, peřiny, povlečení... Hmmm, to by nebyla taková sranda.
Tak jedem. Bílovice, Adamov, Skalní mlýn, Sloup, Holštejn, Baldovec. Sem tam táhlý kopec, brod, cache, špatně značená odbočka a jdeme po turistické žluté, samý kořen. Ale už jsme nakonec tu. A můžeme postavit stan.
Klárka nejdřív neměla důvěru, ale když tam nebyla sama, měla co zkoumat. Spala se mnou ve spacáku, šťastná, že je maminka zase v noci nablízku. Každodenní vstávání v šest se nekonalo - otočila se a hned usnula.
V neděli jsme se zbalili a jeli na Kojál, Jedovnický rybník, Bukovinku a chtěli jsme do Mariánského údolí. V pátek tam osazovali cedulky pro vozíčkáře, že se dá dojet na "koupaliště Ochoz". Hurá, udělali asfalt až pod Hádek. Ouha, kde je v Ochoze koupaliště?! Bláto, bažiny, mokré kamení, vozíček se naklání. Ustál to. Velký kus jdu pěšky a to mě čeká kopec od Mlýna na hlavní cestu Klajdovka - Ochoz. Myšlenka, že pojedeme ještě jednou řekou a budem snášet vozík po schodech (nebo jsou to kořeny?) mě děsí víc než ten kopec. První zatáčka, seskakuji a tlačím, nedaří se mi pak nasednout, až v půlce kopce na rovince. Uff. Pavel vše vyjede, smekám. 
Za to pivo u Kola to ale stálo.
Profil cesty Brno - Baldovec:
Profil cesty Baldovec - Brno: 
PS: zas tak hrozné to nebylo, příště jedem zas :-)
Druhý den dáváme trošku oddych a jedeme do Zlína. Oproti včerejšku jsme se skoro nezapotili, kopečky byly jen aby se neřeklo. Klárka už vozíček zvláda na výbornou, spí málo a jinak kouká nebo si hraje s dudlíkem nebo provázkem od kloboučku. Občas už i povzbuzuje a směje se, když ji předjíždím. Ve Zlíně jsme chtěli navštívit moji sestru Irenku v práci, aby se mohla pochlubit kolegyním, ale rekonstruovaný objekt v areálu Svitu Klárka velmi hlasitě okomentovala, že se jí tam nelíbí a kafe jsme si museli dát venku na zahrádce. A bylo zase dobře.
Na hřišti v Lůžkovicích jsme si dali oběd a Klárka zkoušela první krůčky kolem divného zvířete (něco mezi psem, liškou a zajícem) na pružině:
Letošní dovolenou trávíme ve Vizovicích ve Valašském šenku. A abysme jen nejedli a netlousli, jezdíme na kolech. Dnes jsme to vzali cestou necestou do Luhačovic. Cyklostezka sice měla nějaké číslo (5056), byla v mapě značena jako hodně náročná, ale proč to nezkusit i s vozíčkem, že? Jet 10 km na nejlehčí převod, k tomu vybírat místa s nejméně kameny, kořeny, pokud možno bez bahna nebo jemného a hlubokého písku je podle mě náročné i pro trénované jedince bez zátěže. Navíc značení v terénu žádné, bez GPS bysme se ani náhodou nedostali tam, kam jsme měli namířeno. Ale nakonec jsme dojeli do cíle - do Luhačovic. Prošli jsme kolonádu, ochutnali oplatky a Vincentku a, tentokrát po silnici (se slovy: lepší kamiony než ta hrůza pod koly a strach kam vletím a jak moc se natluču), se vydali do Vizovic. To jsme ještě netušili, že musíme překonat hřeben Vizovické vrchoviny s převýšením 250 m na 3 km (cca 15% kopec). Ale ta dřina stála za to, jen Pavla Klárka v těch nejhorších úsecích táhla zpět z kopce. Dopotili jsme se na vrchol a stejný sklon si vychutnali ceslou dolů. Paráááááááááááda :-)
Ukázka typické cesty přes Vizovickou vrchovinu:
Odpočinek a hledání cache:
Kolonáda, já piju Vincentku, Pavel neměl odvahu a na Klárku je v tom ještě moc minerálů:
Moje fotogalerie:
http://ivana.zonerama.com/
http://www.minar.cz/ivana/fotky
